O knize: 2002 / Spěchám, prořezávám se temnotou, hnán prázdným... navždy prázdným břichem... Můj hlad nutí lidi chvět se hrůza. Jejich dobytek vyzařuje lahodné vůně, naplňující můj zatracený svět, když se vynořím z tohoto lesa, jehož tisíce zmrzlých tlap s pokřivenými houževnatými kořeny se drží hluboko k zemi... Když se se svým neukojitelným hladem ocitám mezi tlustými zdmi, které. člověk postavil kolem svých vlněných otroků a já vyjdu na kus ušlapané země, proměním se v rychlý a pružný stín, v černý blesk dýchající v temnotě... Moje vzdechy budou kvílet, budu pít krev, a spokojte se s horami jemného horkého masa. A když dojdou zásoby dobytka, lidé se stanou potravou…